Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
AMARANTHE zažili raketový nástup a obě jejich předchozí alba se těšila nemalé pozornosti. Kapele, která vzešla z metalového podhoubí, se podařil značný komerční úspěch v relativně krátkém čase. To je ve „stahovací“ době o to obdivuhodnější. Jestli to vypovídá o kvalitě hudby nebo jde o vyplnění prázdného prostoru na hudební scéně, je již věc jiná. Vzbudili emoce, pozitivní i negativní – což je jedno, reklama se počítá obojí. Se třetí deskou by možná bylo na místě se věnovat budování reputace, více se vyprofilovat nebo se posunout trochu jiným směrem. Přístup, který kapela zvolila, tj. vydat novou desku v co nejkratší době, je poněkud nešťastný. Je zřejmé, že pouhý rok na přípravu nového alba (který z velké části trávila na turné) je málo. Deska, ač po technické a zvukové stránce je naprosto v pořádku, takřka postrádá zajímavé okamžiky, které až dosud nechyběly.
Je patrno, že se AMARANTHE snažili zhutnit svou metalovou složku. Úvodní „Dynamite“ nebo klipová „Drop Dead Cynical“ jsou toho příkladem, když se pouští do syntézy elektroniky a těžkých riffů. Byl-li by to nový směr, kterým se kapela chce vydat, bylo by to nakonec v pořádku. Od líbivých tanečních písniček se přesunout k tvrdším výrazovým prostředkům. Jenže tento nástup jim nevydrží a už číslo tři ukazuje, že hudební nápady se rodily obtížně.
Nováček v sestavě Henrik Englund je svým hlasovým projevem velmi blízký svému předchůdci a tak i extrémní vokály zní velmi podobně. Avšak tři hlasy jsou na tohle album příliš. Jake E, paradoxně jeden z původní dvojice hybatelů tohoto projektu, se sám odsouvá na vedlejší kolej a bere na sebe roli doprovodných zpěvů. Ostatně již první singl „Drop Dead Cynical“ ukazuje, že by si Elize vystačila s pouhým sekundováním Henrikovým (který by zasloužil trochu vytáhnout do popředí). Elize celé album strhává zcela na sebe, nic proti, má skvělý hlas, ale kouzlo první desky bylo především v postupné gradaci a vzájemném kontrastu. „Massive Addictive“ je hlavně o hlase Elize.
První půle alba je ještě v pořádku a několik skladeb zaujme zajímavým motivem. Kupříkladu „Digital World“ jsou (v diskografii ne poprvé) slušným odkazem na experimentální období THEATRE OF TRAGEDY, a to až natolik, že se Henrik snaží svým frázováním a elektronicky zkresleným hlasem napodobit Raymonda.
Druhá polovina aktuální písňové kompilace je již zoufale bezzubá. Jedinou výjimku nacházím ve „Skyline“. Má podařenou melodii, ale v podstatě je to skladba s jasnou citací minulých počinů. Celkově vzato je materiál na aktuálním albu dost nekonzistentní. Deska začíná nadějně v podobě podařeného spojení hutných riffů a elektroniky, jenže tím zajímavost novinky končí. Dvě tři chytlavé skladby jako by z minulých desek vypadly, jsou ještě v pořádku, ale zbytek je nezáživná vata. A to nezmiňuji naprosto otravné, ploché a obsahově prázdné balady.
A na závěr? Na závěr nic, ono i to album vyšumí tak nějak do ztracena...
Hudba v podání AMARANTHE jsou de facto taneční hity v metalovém kabátě. Přidaná umělecká hodnota tam, předpokládám, ani zamýšlena nebyla. Je to zábavné, chytlavé, je to sezónní záležitost. Na „Massive Addictive“ je patrné, že nové album vznikalo v časovém presu. Absenci nových nápadů maskují studiovou úpravou, ale je to průhledné a pár poslechů stačí k plné sytosti.
1. Dynamite
2. Drop Dead Cynical
3. Trinity
4. Massive Addictive
5. Digital World
6. True
7. Unreal
8. Over and Done
9. Danger Zone
10. Skyline
11. An Ordinary Abnormality
12. Exhale
Tak, tak, je to průhledné a ještě navíc plytké, až to hezké není. Osobně jsem ze scénáře, podle kterého AMARANTHE upletli nové album, vlastně docela otráven. Žádné velké vymýšlení, nějakou tu diskotéku plus metalové kytary, aby to jakože vypadalo, a zbytek zachrání hezká tvářička Elize. Je mi upřímně líto všech, kterým se tohle může nějak zásadně líbit.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.